Jmenuji se Lilly, narodila jsem 18.02.213 a jsem Yorkšírský teriér, když zlobím tak jsem Lillina, mámy taťka na mě volá Pulinko a teta Lucka s Kessynkou mě nazvala Lylliput a to se ujalo a slyším to dost často.

Když se na mě (vlastně tenkrát ještě ne na mě ale na nás na bráchy i ségry) jela podívat, bráchové a ségry se krčili někde v zadu v ohrádce, zato já jsem skákala jak prdlá a kňourala mě, mě, mě si vem. Máma říkala cosi o tom, že chce hyperaktivního psa. Tedy, abych to upřesnila, fenku co se nebojí, prý na nějaké agility nebo co. Když konečně zjistila, že taková jsem, a vyndala mě z ohrádky, tak jsem ji pořádně opusovala. Viděla jsem na ní, že se jí líbím a tak jsem radostí běhala a skotačila kolem ní. Když jsem přijela domů k mámě, trošku se mi stýskalo, ale rychle jsem si zvykla. Začátky se mnou neměla máma vůbec lehké, pořád jsem všude čurala a bobkovala, i když mě pořád dávala ven. Nemohla jsem prostě pochopit, proč to nemůžu udělat, kdy chci a kde chci. Naštěstí už jsem velká a po nesčetném mámy zlobení to chápu. Zjistila jsem, že ani gauč a mámy oblečení nesmím okusovat. Vždycky jsem byla strašně hodná, když byla doma, ale když odešla, tak jsem řádila a devastovala, asi víte, jak to dopadlo, když se vrátila domů. Tak teď to radši nedělám a doma je klid.

Jsem sice trošku delší Yorkšírský teriér (v rodě mám snad jezevčíka, jinak to není možné)ale mámě to vůbec nevadí. Teriéra v sobě tedy ale nezapřu, všude zahrabávám kostičky a taky si dovedu pěkně postavit hlavu.

Už jako štěndo jsem začala pomalu s mámou dělat agility. Pilujeme a zdokonalujeme se pod vedením hodné tety Nikči. Ještě se musíme hodně učit. Pořád tu vyprávím, že se učím něco já. Já jsem mámu  také něco naučila a to trpělivosti. Na začátku jí to teda vůbec nešlo. Její trpělivost trénuju třeba tak, že se na tréninku chovám, jak chci a dělám, že se mnou máma vůbec necvičí a nevychovává mě. To na ní vidím, jak se drží:). Taky jí ráda dělám, že třeba 2 x proběhnu tunelem, ale na potřetí už tam prostě nejdu a když se rozhodnu, že budu trénovat její trpělivost tak se mnou nehne.

Sice mám vše růžové, ale jsem princezna sporťák. Teď už jen čekáme, až mi bude rok a půl a vrhneme se na závody. S mámou to ale děláme hlavně pro zábavu, takže když se neumístíme, nevadí to. Důležité je, že nás to baví a snad ještě dlouho bude.